Dnes v noci jsem ze spaní křičela tvoje jméno,
já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout,
jak při každém slově
přivíráš víčka,
prosím, vyslyš moji zpověď,
už jsme starý na psaníčka.
Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu,
já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku,
chci ti všechno říct
a pak se někam schovat,
třeba pochopíš,
jak je těžké nemilovat.
já vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout,
jak při každém slově
přivíráš víčka,
prosím, vyslyš moji zpověď,
už jsme starý na psaníčka.
Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu,
já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku,
chci ti všechno říct
a pak se někam schovat,
třeba pochopíš,
jak je těžké nemilovat.
And this is how it ends.
"This is the end. Hold your breath and count to ten."
Pan Policajt mi napsal sám od sebe jen tu jednu smsku večer. Pak jsem mu psala já, on odepsal a pak už nic. :/
V neděli jsem se jela dívat na film, na který mě nikdo nepozval. Řekl mi o tom promítání můj tajný zdroj. Pan policajt se ani neobtěžoval. Sedla jsem si vedle něj. Seděl asi 10 minut vedle mě, nabídl mi něco k pití, jídlu. Pak si přesedl na druhý konec pokoje. A tím končila naše blízkost.
Nespoutaný Django. Moc krve, moc.. Detailní záběry vystřelování mozků a tak. No ten kdo mi to doporučil byl debil. (I guess it was Dočko.)
Neviděla jsem konec. Jel mi autobus. Rozloučila jsem se se všema a šla. Pan Policajt se ani nezvedl. Přiběhl za mnou až v nakonci ulice.
"přece bych tě nenechal jít samotnou."
'Máš štěstí, jinak bys to posral,' řekla jsem si v duchu. Nicméně to stejně posral, i když šel.
"Snad ti nevadí, že sem přišla. Řekla mi o tom ...., že se dneska u tebe promítá."
"Aháá, tka od ní to víš."
"No, když si mě nepozval ty."
"Nooo..."
"Tím začíná moje nenávist k tobě." - řekla jsem a oba jsme se tomu zasmáli. Heh. Nebyla sem moc daleko od pravdy.
Nedrželi jsme se za ruce. Došli jsme na zastávku. MUSELA jsem ho obejmout. Držel mě a hladil, povídali si...
Našpulila jsem rty a zavřela oči.
Nic.
Otevřela jsem jedno oko.
Nervozně se na mě usmál. "Víš, je to komplikované..."
"Co?! Hlavně že předtím ti to komplikované nepřišlo."
"No to bylo všechno tak náhle. Jsem o tom začal přemýšlet a znáš to.."
"Tak o tom nepřemýšlej, dělej věci spontánně"
"Jenže když jsem spontánní, tak to většinou dopadá špatně."
"Třeba to dopadne dobře."
"Noo třeba.. Hele *něco něco o cestě a chodníku*"
"Nezakecávej to."
*přijždí bus*
"Tak dobrou noc. Hlavně dobře dojeď."
Přinutila jsem se k úsměvu, dělat jakože nic, jakože jsem v pohodě. Obejmul mě, pohladil po zádech. (ano, žádná pusa... pořád)
Zamávala jsem mu z autobusu..
Na další zastávce sem začla brečet a sumírovat sms. "Pokud je pro tebe i pusa komplikovaná, we should be just friends. But I can't, so we should be nothing. It's over."
"Tak už to bývá, lidská víra,
nikdo neumírá, jenom jedna láska živá."
Jo, bylo to ze vzteku, ale už posledně mi bylo divné, že sme se nelíbali, a když jsem ho políbila, tak mi to přišlo tak neopětované.
Maybe he just doesn't know. But I do. Nepotřebuju boyfrienda, který se mnou bude 24/7. Ale potřebuju boyfrienda, který se bude chovat jako můj boyfriend, když spolu budem. Který mě obejme, políbí, bude držet za ruku..
Tak jako to bylo prvních 14 dní.
O týden víc a je všecko v pejru.
Připadám si zneužitě, ublíženě, znovu mi popletl hlavu.
A to nejhorší? Pořád doufám, že se to urovná. Že si to uvědomí, napíše mi něco ve stylu "Chci to zkusit znovu. Promiň, byl jsem zmatený."
Jenže on mi na tu sms vůbec neodpověděl. Ani na FB.. nic. Prostě žádné vyjádření.
Pořád na něj myslím. První věc když vstanu, poslední než jdu spát. Prostě já a on. A jak se to všechno dojebalo...
A doufám, že nad tím přemýšlí. Protože TEĎ má nad čím přemýšlet.






