Možno že sa nad ránom mraky rozplynú,
ako vtedy dávno, za starých čias, pamätáš?
Cítím, že to príde.
Pátek v ičkách, sobota v ičkách. S nima a s Panem Policajtem.
Můj tajný zdroj: "Dneska budem stavět draky."
Já: "Awwww..."
"Však přijd tež."
"Nikdo mě nepozval"
"Já tě zvu."
"Já nevím. Jdeš taky?"
"Možná jo."
"Tak pojď, bez tebe nejdu."
"Uvidím..."
A nakonec šel i můj zdroj a nakonec jsem šla i já. Pan Policajt mě objal. Byla jsem trošku nesvá. Víc než trošku! Takovéto jak vůbec nevíte jak se chovat a proto jste hyperaktivní. :D
Po pár minutách jsem se uklidnila. Dokázali jsme se jeden druhému podívat do očí. On s tím taky bojoval.
Vyráběli jsme papírové draky. Už to je nějáká doba, co jsem kdy nějakého vyráběla. Takže jsme s tím všichni zápasili. Pan Policajt nejprve pomáhal mému tajnému zdroji.
"No jasně, chápu, už nejsem na prvním místě. Můžu jen tiše závidět a představovat si, že bych na jejím místě byla já," kritizovala jsem si v hloubi duše. Já vím, já vím. Je strašně špatné žárlit na nejlepší kamarádku, já se vždycky uklidňuji, že není důvod. Teď už mi to taky může být jedno.. Ale takový ten malý ždibíček žárlivosti se ve mě pokaždé ozve. :D
Věnuji se tedy svému draku a najednou slyším, jak Pan Policajt nahlas říká "No zítra asi v 1 nebo ve 2.."
Vzhlédnu od práce a on se dívá na mě. Opět sklopím oči. Asi se baví o tom, kdy to půjdou pouštět. Stejně zítra pracuju, takže nic.
Pan Policajt: "Nechceš s tím pomoct?"
Já: "No kdybys mi to mohl jen přidržet, já si to obvážu."
A tak si sedl. Úplně vedle mě. Při každém obmotání jsem se ho dotkla. Moje prsty, jeho koleno.. Cítila jsem, jak krásně voní... Nervozitou se mi klepaly ruce. Vypadala jsem jako úplné nemehlo. Nakonec mi pomohl i s dalšími věcmi.
K.: "Hele netrvá vám to nějak dlouho?"
PP: "To bude kvalitka."
A taky že byla. :D
PP:"Půjdeš s náma zítra pouštět?"
Já:"Nemůžu. Pracuju, takže mi to časově nevyjde."
PP:"Aha. A co děláš?"
----
Já: "Nic děcka. Pofičím na autobus."
PP: "Už? To neee.."
PP: "Můžu tě kousek odprovodit?"
Já: "Jo, klidně."
A pak byl zase tak krásně nervózní a sladký. Řekl, že je moc rád, že jsem přijela.
V sobotu mi přijde smska, že mám volno celý víkend. Takže se šlo pouštět draky. It was awesome!!! :)
Pan policajt mi půjčil nylonové vlákno, prodloužili jsme ocas (zase mi pomáhal) a vlastně cokoliv co jsem dělala, tak u mě byl pořád PP. Rozmotával se mnou ocas, na oplátku jsem pak já pomáhala jemu. Potom se mnou běhal po poli a snažili sme se aby to lítalo. Když mu potom ten jeho drak nechtěl lítat, půjčila jsem mu toho mého a udělala sem z něj našeho draka. Ptž v podstatě jsme se na něm oba podíleli. PP: "Ale nee, ty máš kouzelné ručičky, to je tebou, že ten drak lítá."
Já:"Ale ty si na toho svého byl sám, proto ti nelítá. Na toho mého jsme byli dva, tak je pečlivěji zkonstruován"
PP:"No jasné, kdyby si mi stím pomohla, tak bys na něj taky přenesla to své kouzlo."
Narážky na to, že by si měl sundat tričko teď rozebírat nebudu. :D
Pořád jsme byli spolu. Jednou držel draka on, já posílala papírky, pak držela draka já, on posílal papírky. Pak sem na chvíli přestala dávat pozor na draka a když jsem zvedla zrak, už tam nebyl. Za což sem si vysloužila záchvat smíchu od PP :D Začli sme se oba řehnit, zafoukal vítr, drak se mi vyškubnul z ruky a PP zařval "utíkeeeej!". Celou cestu po poli jsme se smáli a běželi jako blázni, ve snaze mého draka chytit.
Vždycky když jsem v ičkách, tak zažívám okamžiky, na které nezapomenu. Ty nejkrásnější. Ta bezstarostnost, že jsem to jen já, vítr a můj (náš) drak.
Pak jsme šli k Panu Policajtovi. Zbyla sem vlastně jen já, ostatní běželi domů. Prý jestli mi něco jede. Jelo. Za hoďku.
"To je celkem brzo."
Byla jsem překvapená, ale budiž. Pan Policajt byl matoucí. Lehl si vedle mě, dělal na mě očka, jako by se snad chtěl přitulit, jako před měsícem. Řekl mi, že asi nemá moje číslo, že se mu záhadně smazalo.
'No to ti tak budu věřit, ve vzteku sis ho beztak smazal,' zase sem sumarizovala v duchu.
Naštvalo mě to, snažil se mi to vysvětlit, rozmluvit. Až když jsem na něm viděla to, jak je zoufalý a smutný, že sem se urazila, trošku jsem pookřála a radši jsem změnila téma. Jedli jsme brambůrky.
Jeden jsem mu podala přímo do pusy. A to jsem neměla dělat. On mě pak začal krmit pořád! Jsem ho pak pohladila po vlasech. Bobí, celý zčervenal. :333
Byla mi zima, ohřívala jsem si ruce o jeho předloktí. Chytil mou dlaň, že prý už moc to předloktí nehřeje. Držel ji a hladil.

Pak jsme slyšeli dveře. Rychle jsem se zvedla, Pan Policajt mě pomalu pustil. Vešel pan Hasič. "Neruším?"
Sečteno podtrženo, nerozumím. PP a já sme byli jasný příklad zamilovaného páru. Pořád do mě dlubal špejlemi, i když už jsem toho nechala, nedal mi pokoj. Mňoukali jsme na sebe, zpívali si spolu.
Nebo takovéto, jak se někoho, kdo se vám líbí, neustále letmo dotýkáte? Pan Policajt POKAŽDÉ, co kolem mě prošel, tak mě musel pohladit, dloubnout, whatever, něco mi udělat. Někdo něco řekne, první na koho se podívám je on, jestli se směje. A on se díval taky. I když jsem dělala, že koukám jinam...
Musela jsem jít na autobus. Jela jsem později než za tu hodinu. Překecali mě. Chtěla mi ještě překecat ať jedu za další dvě hodiny, ale to nešlo. Šel mě odprovodit. Byla mi zima. Třikrát mi nabídl svou mikinu, že v ní můžu odjet a vrátím mu ji příště. Jistě, pokušení tu bylo, ale moje dobrosrdečnost zvítězila. Nechtěla bych aby kvůli mě šel v tričku a chytil zápal plic.
Autobus tam ale nestál.
Já: "To je divné. Třeba má zpoždění."
PP: "Možná už ti ujel."
Já: "Néé blbost. Ještě je brzo."
*autobus vyjíždí ze zatáčky*
Já: "No a už jede."
PP: "To je škoda.."
Já: "Pročpak? Si chtěl aby mi to ujelo?"
PP: "No, nee. ALe kdyby ses třeba podívala na všední den a ne na sobotu, tak bys musela jet až za dvě hoďky."

Objala jsem ho. Drželi jsme se. Nic neříkali. Krásně voněl. Položil si bradu na mou hlavu.
Já: "bacha na mašličku."
PP: "je krásná."
/vsuvka pochval pana policajta jen za sobotu: Hezké náušnice. Hezký kabát. Pěkné nehty. Krásná mašlička./
Už mi to jelo. Tak jsem opustila jeho (tak-megamoc-příjemné-sexy) objetí, ale on mě stále držel za pas. Podívala jsem se mu do očí a rychle je sklopila.
"Dobrou noc."
"Dobrou noc a děkuji, že jsi dnes přijela."
Pustil mě. Nastoupila jsem. Zamávala. A můj mozek udělal -

Teď jsem si ještě vzpomněla na jeden moment ze zastávky, kdy jsem něco říkala, koukala se mu do očí. On mě taky. Domluvila jsem. On koukal, já taky. Řekla jsem si, chce mě políbit? Proč nic neříká? Proč má tenhle výraz?
Jako by se mi dostal až do mozku, jak hluboko se mi díval do očí.
Pak se jakoby probral a řekl "Co?"
Tak jsem to zopakovala a bylo to pryč.
What the hell was that...







Narážky na to, že by si měl sundat tričko teď rozebírat nebudu.
.. jo a priste radeji foťák O:)
... a jinak do háje! to zni tak romanticky! proste mu nerozumím!
