A přines mi kinder pingu...."
"Vyjmenovaná slova po d: dyk, dylina, dykobraz a dygitalky."
"Where is my bund?" /bunda/
"Spadl net. Co se dá dělat, když nejde net?"
aneb další pátek v ičkách.
A zase hrály ty ruské kapely.. tentokrát pokus o angličtinu.
Ještě hrála i Makarena, MC Hammer a další hitovky. Dva nejmenovaní chlapci - jeden z nich byl Pan Hasič - se opili tak, že vrcholem jejich zábavy byly placáky do znecitlivění dlaní. :D
"A pooojď."
*plesk*
"Aááááá...." *nářek spojený se smíchem*
"Ještě!"
Poprvé v životo jsem hrála fotbálek. No, dobrá možná někdy před 5 lety jsem si to zkusila. Ale vím, že se tomu vždy vyhýbám. Přijde mi to náročné - jak musíte mít postřeh a všichni jsou v tom přitom tak sběhlí. Teda aspoň takový je můj pocit. Tak mě teda překecali. Já a Pan Policajt jsme spolupracovali. Zjistila jsem, že mi jde líp útok než obrana. Mno, pár gólů jsem dala, ale více jsme jich schytali. Nicméně Pan Policajt mě vždycky pochválil a pohladil, jak jsem šikovná.
V průběhu večera jsme si zahráli ještě s naší opilou dvojicí. Zezačátku se i mě dařilo, ale potom se nejspíš probrali a zase nás roznesli na kopytech. Tak hlavně, že jsme se bavili. Ti blázni si dávali placák když dali i schytali gól.
"A když je porazíme, dáme si jich 30!"
Umírala jsem smíchy.
"Nasadím si kovbojský klobouk a necítím bolest!"
"Proč to vlastně pořád děláme?"
Vsadím se, že dnes mají ty ruce úplně bolavé. Nechtělo se mi jet domů brzo. Šla jsem na to fikaně.
Me: "Můžu jet dneska tím pozdějším busem?"
PP: "Pozdějším busem??? No jestli ti něco jede, tak klidně."
Me: "Jéé. Opravdu?"
PP: "Počkat a kolik ti jede další bus?"
Me: "V 5 ráno." :DDDD
PP: "Aha. No to nevím."
Pak někam zmizel. S klukama jsem vymyslela záložní plán. Půjdu s opilou dvojicí (která v té době ještě nebyla ani zdaleka tak opilá) pěšky do vedlejší obce a ztama už něco pojede. PP se vrátil, zjistila jsem, že byl doma. Sdělil mi, že tam mohu zůstat a přespat.
"To je dobrý, já už jsem se domluvila s klukama."
"Ale já to myslím vážně."
"Však já taky."
Ale pochopitelně jsem tam zůstala. Když přeskočím tancování na Tunak Tunak Tun, Macarenu (aneb jak se nikdo nedokázal shodnout, co tam dělají), kreslení abstraktních obrazů v Malování, foukání bublifuku, tak se zbytek posbíral a šel. Protože jsem skočila nějak špatně do křesla, skřípla se mi záda. Která mám ztuhlá ještě doteď mimochodem. Poprosila jsem PP o masáž. Chytil mě kolem pasu a ó můj bože jako bych měla v pase 60! :'D

Miluju jak velké má ruce! Na oplátku jsem namasírovala celá záda já jemu. Awwww, prý to bylo poprvé, co mu někdo masíroval záda :333
Pak jsem chtěla ještě jednou promasírovat v sedě ta moje. Seděl za mnou a když skončil, tak mě chytil za bříško a přitáhl si mě k sobě. Takže jsem se o něj opřela. Propletli jsme si prsty. Položil si hlavu na mé rameno. It was supercomfy!

Oba jsme v této poloze začli usínat. Šli jsme si lehnout, přitulili jsme se aby nám nebyla zimeška a PP mě začal hladkat po zádech.
PP: "Já bych tě tak obejmul.."
Já: "Tak mě obejmi."
PP: "Chtěl bych tě držet co nejblíž. Tak blízko, aby ani milimetr nepřišel na zmar..."

Spali jsme a přitom nespali. Povídali si a mezitím podřimovali. Neřešili nic závažného, jen se bavili o blbostech.
"Lidi jsou jako brambory. Když je sníš, zemřou."
"Tohle měla být moje verze předení."
"No já nevim. Zní to děsivě." *napodobuje ten zvuk*
"Ok, vážně to zní děsivě."
PP: "Co se ti honí hlavou?" (ANO! Tato otázka padla od MUŽE!!!!)
Já: "Zpívám si."
PP: "A co si zpíváš?"
Já: "Tohle.
You do something to me.
Something that simply mystifies me.
Tell me why should it be
You have the power to hypnotize me.
Let me live 'neath your spell.
Do do that vodoo that you do so well."
Ráno jsme vstali, no já jsem vstala a něžně ho vzbudila asi v 7 hodin. Naspala jsem asi 2-3 hodiny. S přestávkama.
Dali jsme si sušenky. A pak jsme zjišťovali jak se dostanu domů.
Už jsem rozluštila, co mě vždycky tak strašně ke konci zarmoutí. Když jsme sami, když jsme u něj, je takový ňuňu. Ale když mě pak jde ráno vyprovodit a vylezem z baráku, najednou stopka a už je jen kamarád. Dala jsem mu na rozloučenou pusu. Nesnáším tyhle chladné pusy skoro z vynucení. Přitom když mu ji dám u něj a chci mu střelit jen hubičku, on mě vždy políbí. Argh.
A navíc, jsem ze sebe zmatená. Nevím, kam směřuji. Moje cesta momentálně nemá cíl. Prostě po ní jdu. Čekám, co přijde. /I'm on the hiiiiighway to hell~~/
Ptám se sama sebe. Je to z mého pohledu chladnější?
Ano, to jiskření tam je pořád. Ale není tam ta nejistota. Zmizela jakási zamilovanost? Cítím se s ním o něco jistěji. Je zvláštní, že mám takový podobný pocit jako bychom spolu chodili. Jenže pak moje myšlenka dycky narazí na realitu, že to tak není a nemohu to tak brát. Vždyť když by přišla bývalka, co by se stalo? Je možné, že by se k ní vrátil.
Je to možná tím, že to neberu tak vážně. Snažím se zachovat chladnou hlavu. (Což se dělá velice těžce, když vám hladí záda..) Dokázala bych se do něj ještě zamilovat naplno nebo už to tak zůstane, protože mi ublížil?
Říkám si, že to nesmím řešit. Co se stane - stane. Jenže asi tak úplně mi to jedno není. Ty city... ach ty city. Je to z jeho strany jen fyzická přitažlivost nebo jsou za tím emoce jako u mě? Vždyť to jak se ke mě tulil ve spánku.. A pak taková ledová sprcha na zastávce.
Chtěla bych vědět, chtěla bych to nějak popohnat. Ale musím prostě jít. Po té trnité cestě. Netrápit se tím. Zatnout zuby a kráčet. Užívat si jeho přítomnost, jeho doteky, ale nevázat se. Nemusí pršet. Stačí když kape. Nelžu si? Nevím.
Emoční chaos.
Vzpomínka, jak ji hraje na kytaru, podívá se na mě.... A pak omylem zahraje jinou strunu :D







Udělej mu Goddy.. to zmate i největšího indiána!!
Odpovídej otázkama! Indián Ondřej pak neví čí je a poraženě utíká z boje jako ten.. no, malej panovačnej u Slavkova