Už to vím, já vím,
vím už co to všechno znamená.
Už to vím, já vím,
proč jsem veselá a blažená
Já už to vím, já vím,
Já už to vím, já vím,
vím už co je láska jako trám.
Už to vím, já vím,
vím už, jak je dobře, že tě mám.
Tento rok se mi dařilo. Úspěšně jsem odmaturovala, udělala přijímačky na VŠ a stihla jsem udělat i několik zápočtů. Ještě stále čekám na výsledky některých, ale doufám, že jsem se pokaždé vlezla a nebudu muset nic psát znovu.
Daleko zajímavější byly vztahy.
Nový rok jsem začínala single. V roce 2012 jsem se rozešla s bývalým, o prázdninách poznala Pana Policajta, můj život nabral s Ičkama úplně jiný směr. Na podzim jsem propadla šarmu PP, ale celé to krachlo na tom, že neměl čas a já to hodila za hlavu. Pořád si pamatuju, jak jsem si s mamkou připíjela a přály jsme si, abychom v roce 2013 našly toho pravého.
Ani ne o měsíc později, tedy leden-únor 2013, jsem nějak narazila na svého bývalého. Najednou jsem toužila ho mít zpátky, cítila jsem, že ta jiskra ještě nezmizela a i když ta rána po něm byla hluboká, rána po Panu Policajtovi byla čerstvější a možná jsem chtěla bývalého použít jako "náplast", abych si dokázala, že nejsem tak ztracená. Kdo ví. Tenkrát jsem se neudržela a vrátili jsme se k sobě. Podmínky byly nastoleny dost jasně. Ale on je nedokázal dodržet. Jako milionkrát předtím. Potvrdila jsem si, že na téhle frontě to opravdu nemá cenu a definitivně jsem to uzavřela.
Začínalo léto. Já hledala útěchu u Pana Policajta. (ach ano, that's me.) Nejprve mi zlomí srdce jeden, pláču na rameni druhému a pak naopak. Celá já. Pan Policajt mě držel nad vodou a za ten měsíc jsme si psali snad každý večer. Tak moc jsme spolu byli v kontaktu, že jsem k němu opět začla pociťovat jisté sympatie. Vzpomínám si ale, že tou dobou jsem to měla ještě pod kontrolou. Chtěla jsem být kamarádka. Jenže jednou jsem přijela mrknout se na film. A on se ke mě tulil. A už to bylo randíčko. Prokousali jsme se takovým zajimavým obdobím, kdy jsem snila o PP, jako o princi na bílém koni. Přišla stanovačka, divoké líbání ve stanu, pravda vyšla najevo. On se líbí mě, já jemu, sympatie jsou vzájemné... ale vztah nejspíš mít nemůže. Řekli jsme si (ok, hlavně já jsem řekla), že to zkusíme.
Jenže je to takový ženský rozmar. Chtít víc. Chtěla jsem s ním být, tlačila jsem, ať si na mě ten čas udělá, ať to dáme najevo ostatním atd atd. Ono v podstatě na tom není nic špatného, ale stejně mám pocit, že jsem to tímhle pokazila. Bohužel můj minulý vztah byl velice intenzivní a šílený, byli jsme pořád spolu, pořád v kontaktu a já si nedokázala zvyknout na vztah, kdy si napíšem jednou za 3 dny, uvidíme se jednou za týden nebo 14 dní. Nemyslitelné.
Tak to ukončil. Že mi akorát ubližuje.
Mě to položilo.
Říkala jsem si, že možná jsem do něj ani nebyla zamilovaná, spíš byl pro mě "náplast" na bolístku. Hlavou se mi honilo spoustu pochybovačných myšlenek. Co jsem vlastně chtěla? Fungovalo by to? Není to tak lepší? Jak na něj teď zapomenout?
To byl podzim. A zase. Já si začla psát s bývalým. Chtěla jsem s ním zůstat kamarádka. Opravdu. Jenom kamarádka. Říkejte si, co chcete, vím, že už mi to asi nikdo nevěří. Ale já byla ta, co ho odmítla a řekla mu, že to nepůjde, pokud mě pořád bude chtít. Řečičky, řečičky. Vše mi odkýval, prohlásil, že mezi námi je to uzavřené. Já se mu svěřila o Panu Policajtovi, že to spolu máme tak nějak otevřené, a aniž bych tomu tenkrát moc věřila (bylo to spíš na odrazení mého bývalého), došlo mi, že bych vlastně pořád chtěla Pana Policajta zpátky. I když to ukončil. Znamenal pro mě víc než jen náplast. Jenže to můj bývalý neunesl a já pochopila, že tudy cesta nevede. Opět jsme museli přerušit naše přátelství, dokud to celé nezpracuje. Jestli vůbec někdy.
Uběhl měsíc. Sem-tam jsme si s PP psali. Snažila jsem se držet dál a vůbec tam nejezdit. Pak jsem přijela stavět draka a to, co jsem ten večer cítila bylo.. páni. A další a další dny jsem přijela zas. To, jak se ke mě choval, mi podráželo mou pečlivě postavenou hráz a přehrada se začínala vypouštět a vypouštět. Proč? Proč, když mě odmítnul? Nerozumněla jsem tomu. Zlobila jsem se, ale vlastně byla ráda.
Jindy jsme tam měli s ostatními spát, ale zůstala jsem tam jen já a on. Líbali jsme se. Bylo to úžasné, skvělé, tak vášnivé! Jenže pak přišly hořké pochyby.
O pár dní později, když za mnou přijel, jsem ztropila scénu, co to má znamenat. "Jestli chceš být se mnou kamarád, tak se podle toho chovej. Jestli něco víc, tak platí to samé pravidlo! Ale né něco mezi tím."
A pak přišlo další spaní. A další líbačka. A další... a další. Sečteno, podrženo. Mám přítele, ale vlastně nemám. On si prostě stále nechce připustit, že mě má taky rád.
"Ona mě má ráda a neví, že má ráda mě!" (J. Werich - Pekařův císař)
Ale od té doby, co mi řekla jeho kamarádka, že o mě pořád mluví a má o mě zájem, jen se bojí, že ho odkopnu až se zamiluje, jsem daleko klidnější. Věřím mu. Víc ho popichuji a zlobím. Doufám, že se brzy uvidíme. Chybí mi.
Uprostřed noci:
PP: "Taky mi chybíš."
Me: "Ale teď jsem tu s tebou."
<3

(jeho mikina :3)







Na tvůj blog jsem narazila dost náhodou a tenhle článek čtu, přísahám, od čtvrtka
Nicméně jsem ráda, že jsem ho přečetla se všemy těmi odkazy do minulosti.. Upřímně přeju, aby to vyšlo. Aby si i přes ten strach uvědomil, co k tobě cítí, protože pak by jste si to třeba mohli oba víc užívat. Noo, tak přeju hezkej novej rok a ať to výjde podle tvých představ ;)