PROČ to prostě nemůže být jen veselé, šťastné a plné slunečních paprsků? PROČ?
Proč ja musím mít dycky takové štěstí...
Před Silvestrem sem bouchla jak atomovka, protože říkal, že mu to nakonec nevyjde a do konce roku už se nestihnem vidět. Nakonec jsme se viděli na Silvestra odpoledne. Druhý den za mnou přijel podívat se na městský ohňostroj, ale až potom, co mi napsal, že ještě s klukama kalí.
Dneska jsme se viděli. I s ostatníma. Říkala jsem si, že bych tam MOHLA spát. Ne. Nešlo to. Nemohl. Musel se vyspat. Koukali jsme na film. Chtěla jsem držet za ruku, obejmout, whatever. Seděl vedle mě a sem-tam mě šťouchnul nohou.
Když jsem pak měla jet domů, snažila jsem se ho ukecat. Hardcore. Použila jsem všechny své zbraně, vystřílela celý svůj arzenál a on nic. Viděla jsem, že váhá, ale stejně jsem ho nepřemluvila. Když jsme došli na zastávku, stáli tam k tomu všemu nějací jeho známí.
Takže žádná objímačka, nic. Než sem nastoupila do busu, tak mi ještě dal pusu. Hm. Bomba. Super.
V buse mě doprovázely 3 zamilované páry. Chtělo se mi brečet.
Hovno. Brečela jsem. Seděla jsem si tam tiše vzadu a po tvářích se mi valily slzy. Psala jsem ještě smsku, že se omlouvám, že jsem na něj tak naléhala.
A on? Nic.
Tak víš co? Víte vy všichni co?

Já už na to dlabu! Ať si chlapeček napíše sám, ozve sám, vymyslí něco sám.
Já mám zkoušky a plno práce.
Shit.
Tak moc mi chybí.
A zase mi půjčil mikinu.
A měl oblečené moje tričko.







To je mi moc líto:(.
Ti chlapi někdy mají úroveň empatie někde v mínusu... No nic, doufám, že se to vyjasní a brzo to mezi vámi bude zase čupr:).