and the roads get tough,
I don't know why...
Come and take a walk on the wild side
Let me kiss you hard in the pouring rain.
You like your girls insane.
Choose your last words
this is the last time.
Cause YOU and I...
we were born to die.
Dostala jsem od Pana Policajta dárek k Vánocům. Krásný svícen s mým vyřezaným jménem a samozřejmě svíčkou uvnitř.
Dostal ode mě plyšáčka. Takovou malou příšerku. Prý "s tím se mi bude krásně usínat".
Celkově byl ten večer velmi pozorný i před ostatníma.
"Není dne, kdy bych na tebe nemyslel."
A pak přišlo ráno. Chtěla jsem se mazlit, tulit a tak. Jenže on byl nějaký odtažitý a pak to ze sebe vysypal.
"Víš, já asi do tebe nejsem tolik zamilovaný jako ty do mě. Já jsem do tebe zamilovaný byl, ale mám pocit, že to ze mě vyprchalo. A to co k tobě cítím, mi nepřijde dost na budování nějakého vztahu."
Shit.
Nechápala jsem. Chvíli jsem ležela jen tak. Pak jsem se otočila na druhý bok a tiše jsem plakala. Když se ke mě přitulil, začla jsem plakat nahlas. A pak to začlo. Nejdivnější kopačky ever.
Hladil mě, držel, objímal, utíral mi slzy. Vím, že to bylo ze soucitu. Ale když jsem pak přestala plakat a koukala se mu do očí.
Me: "Ty máš vlhké oko."
PP: "Ne. To se ti zdá."
*šáhla jsem na jeho tvář a našla vlhkou cestičku po které pravděpodobně před chvílí stekla slza*
Me: "Jak mi můžeš říkat ať nepláču, když tobě taky tečou slzy."
PP: "Já nebrečím. Mě to tak občas dělá.."
PP: "Já nebrečím. Mě to tak občas dělá.."
Pořád mě hladil.. dotýkal se mé tváře. Přejížděl prsty po mém nosu, rtech. Ano, rtech.
"Máš tak nádherné oči. Tomu říkám dokonalost."
"Víš že mi to tímhle vůbec neulehčuješ?"
"Já myslím, že sem ti to celkově dneska vůbec neulehčil."
Líbal mne do vlasů, na čelo, na nos. Políbila jsem ho. On mě taky. A začal mne líbat.
Bylo to tak zoufalé. Tak moc jsme jeden druhé chtěli. Dostat z toho všechno, z toho posledního polibku. Nejvášnivějšího a zároveň nejnešťastnějšího polibku všech dob. Chtělo se mi znovu začít brečet, když jsem si uvědomila, jak je to krásné, a že je to možná naposled, co mě tak drží, líbe a jsme jako jeden.
Me: "Co to sakra děláme?"
PP: "Já nevím, je to úplně šílené. Nelam si s tím hlavu," a líbá mě dál.
Po nekonečně dlouhé době jsem opět upadla do nostalgie a přestala. Přemýšlela jsem nad tím, co všechno říkal včera a vůbec mi to nesedělo k tomu, co říkal dnes ráno.
"Co to bylo v tom případě za divadýlko?"
"To nebylo divadýlko, to jsem myslel vážně. Já s tou příšerkou fakt chci usínat."
"A to jako proč?"
"Protože je od tebe."
Co to má zas znamenat?
Když mě pak šel odprovodit, sednul se mnou do autobusu, že jede se mnou. Opřela jsem si o něj rameno. A on mě chytil za ruku! Bavili jsme se o tom, že mám jeho mikinu doma.
"Můžeš si ji nechat, jestli chceš."
"To nejde, je tvoje oblíbená. Vrátím ti ji."
"Nebo mi ji přivezeš a já ti zase půjčím jinou."
"Myslíš, že je to vhodné, vzhledem k dnešnímu ránu?"
"Záleží na tobě."
A pak přijdu domů a píše mi. Jak sem dojela, co teď dělám, co mám k obědu, etc.
Dneska ráno zas. Jak se mi spalo, co dělám, atd atd.
Co to má znamenat do háje?!
Je si vůbec jistý, že do mě není zamilovaný?
Pokaždé když si vybavím, jak mi chladně říká, že ke mě necítí tolik co já... Tvářil se tak vážně. Jak to nemohl myslet doopravdy? A jestli to myslel doopravdy, co bylo to potom? Přehnaný soucit?
Kiss me hard before you go.
Summertime saddness..






