Může se člověk zamilovat dvakrát?
Mám pocit, že jsem se do něj znovu zamilovala, když jsem ho uviděla v obleku. Tedy, už jsem ho v něm jednou viděla, ale mám podezření, že to byl jiný. Nebo to možná bylo tou bílou košilí... Nicméně když jsem ho uviděla v dálce, že je v obleku, měla jsem najednou neskutečný knedlík v krku. Můj. Bože. Běžela jsem mu naproti... a když jsem ho viděla. Moje čelist zůstala někde v trávě. Nedokázala jsem se na něj vynadívat.
Byl tak... nadpozemsky krásný.
Oh, jak ten byl sexy.
Viděli to i ostatní? Nebo jsem si toho všimla jen já? Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Po dlouhé době jsem k němu cítila jakýsi silný záchvěv něčeho, co jsem cítívala kdysi. Poslední dobou jen žárlím, smutním, semtam se zachvěji pod jeho dotyky... Ale tohle šlo od srdce. (Nebo do srdce?)
Jsem na tom jinak furt stejně. Tisíc a jeden příběh. Nekonečná telenovela.
Tedy potkala jsem Robina. Řekla si, že by vídání s PP nedělalo dobrotu, a zakázala si ho vidět. Řekl mi, že to nemůžu. "vyhýbat se někomu, na kom ti záleží, z části tvoří tvůj život, dává ti radost do života.."
Musela jsem. Jenže Robin nebyl to pravé ořechové. První rande bylo kouzelné, třetí ještě taky, ale já se nedokázala uvolnit. Cítila jsem, že patřím někomu jinému. Řekla jsem mu, že mu nedokážu říct, jestli k němu někdy budu cítit něco víc. A čím víc jsme se poznávali, tím víc nám oběma docházelo, že by to neklapalo. Zůstali jsme přáteli.
Další víkend jsem byla nečekaně zpátky u Pana Policajta.
Je to nahoru-dolů.
Ne, nebudu už s ním nic mít. Prostě to přeseknem. Bude konec. Půjdu dál. Když nechce, ať nechá být. Stejně se k ničemu nemá, pořádně spolu nechodíme, já akorát žárlím...
Je to nahoru-dolů.
Ne, nebudu už s ním nic mít. Prostě to přeseknem. Bude konec. Půjdu dál. Když nechce, ať nechá být. Stejně se k ničemu nemá, pořádně spolu nechodíme, já akorát žárlím...
Ale možná když ještě počkám, když ještě vydržím, třeba si uvědomí, že ke mně fakt něco cítí. Třeba to teď nejde. Třeba se bojí a chce na to jít pomalu. Stejně mu neodolám a ani teď nikoho nemám.
Pořád dokola.
Ale to, jak mě chytil u filmu za ruku, jak si mi lehl před bráchou na klín, jak mě objal jednou rukou kolem pasu a druhou mi položil na krk, jak mne políbil na záda, jak si je prohlížel v měsíčním světle, jak nám dvěma koupil mou oblíbenou čokoládu, jak jsme se oba uculovali, když jsem pustila jeho oblíbenou písničku... to nemůže být náhoda. To nemůže být jen kamarádství. U kdejakého jiného parchanta možná, ale u něj?
Ale to, jak mě chytil u filmu za ruku, jak si mi lehl před bráchou na klín, jak mě objal jednou rukou kolem pasu a druhou mi položil na krk, jak mne políbil na záda, jak si je prohlížel v měsíčním světle, jak nám dvěma koupil mou oblíbenou čokoládu, jak jsme se oba uculovali, když jsem pustila jeho oblíbenou písničku... to nemůže být náhoda. To nemůže být jen kamarádství. U kdejakého jiného parchanta možná, ale u něj?
Co vlastně chcu?
Abychom spolu chodili? Ano.
Abychom spolu chodili? Ano.
Aby už s tím vším přestal? Ne.
Abych přestala žárlit? Ano. Chci mít situaci pod kontrolou a být (taky?) ledově chladná. Ovládat se, dělat, že mi je vlastně uplně ukradený...
Ale není. Doprdele není. Položila bych za něj život. Snesla mu modré z nebe. Porodila mu syna.
Tak ráda bych to vyhlásila do světa, že je jenom můj!
Zatím můžu jen dál držet hubu a krok. Dělat, že se mě to netýká a nemám do toho co kecat.
Splnil mou další podmínku ideálního muže.
Zarecitoval mi báseň. Nebyl to sice Mácha, ale i o toho se pokusil.
Jo a chce mít děti.
"Moc pro mě znamenáš."
"Ty pro mě taky."
"Co jiného na to říct, že?"
"Mohl bych mlčet..."






