Jak jsme se vždycky vraceli z kalby a cestou domů jsme věděli, co nás čeká, až se budeme loučit.
Celou cestu jsme dělali, že nic. Tys většinou pospával a já plácala nesmysly.
Bavili jsme se o věcech, které neměly žádný smysl, protože jsme oba mysleli na to, jak se po sobě vrhnem.
Někdy jsi dokázal být tak strašně romantický, až jsem si připadala vnitřně úplně prázdná.
Chtělo se nám ze sebe zvracet. Byli jsme zvrácení, věděli jsme, že je to šílený a nesmíme to dělat.
Ale zakázané ovoce nejlíp chutná...
Chuť tvých plných rtů a tvé dlouhé prsty.
Omámenost alkoholem a zkreslené zážitky.
A tys mě líbal. Něžně. Tam, kde jsem to přesně potřebovala.
Nejspíš jsme oba jen chtěli cítit lásku.
Nepřipadat si tak opuštěně.
Vždycky když bylo po všem jsem tě objala, políbila na tvář a ty jsi šel domů.
Jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Nebo jsi chtěl dělat, že se nic nestalo.
Bývalo mi to jedno. Občas mi akorát chybělo to tulení.
Nikdy jsi nebyl ten tulící typ, co ví, jak holku utěšit. Spíš potěšit.
Chybí mi to.
To, jak jsme se po sobě vrhali. Totálně opilí a bez zábran. V utajení.
Jak už to je dlouho?
Asi dva roky?






