Dneska jsem byla s Panem Policajtem na procházce. Včera, když jsem hledala veškerou svou poezii, objevila jsem dopis, který jsem mu napsala před rokem a nikdy nedoručila. Tak jsem to udělala dnes.
Byl překvapený, dojatý, a když jsem se ho zeptala, co se mu honí hlavou, řekl:
"Jakej sem vůl..."
Ano. Pan Policajt se mi omluvil! *potlesk* Přiznal, že mu nedávno došlo, čím jsem si asi musela projít a jak šílený to muselo být. Wow. A zatímco měl tento kajícný proslov, zjistila jsem, že v pozadí někdo pustil Linkin Park.
"And the shadow of the day
will embrace the world in grey
and the sun will set for you..."
Začala jsem se smát té shodě náhod a do toho mi tekly slzy. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem potřebovala slyšet jeho omluvu, dokud ji nevyslovil. Bylo to tak... Je to tak... uvolňující. Ach. Hurá. Díky. :)
V pátek jsem slavila odchod ze staré práce, dnes slavím tento slavný okamžik omluvy.
Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.
V tramvaji mi pak dal zase ruku kolem ramen. Nevím, co to má za zvyk, ale je pěknej. Bylo to dneska krásné. Jako kdybychom všechny ty věci mezi námi strčily pod napařovací žehličku a všechny záhyby se vyhladily...
Díky, vesmíre. Díky.
<3

A jen tak mimochodem, nechápu vztahy v ičkách. Už to začíná být zvrácené. Proč? Takže ŽPO se rozejde s přítelem a začne chodit s Panem Policajtem, aby se s ním pak rozešla, na silvestra brečela, že bude svého přítele pořád milovat a vzápětí si našla nového kluka (tady si asi PP uvědomil, jak moc jejich vztah brala vážně). Její přítel taky nezahálel a začal chodit s nejlepší kámoškou ŽPO. Okej. Enough shit for today. #yolo #catch'emall
Ale vztahy se neřeší, vztahy se dějou.
Cájk.






