Kryptonit

23. března 2016 v 21:35 | Marsi |  Moje kecy
- "Jsem ráda, že se odstěhoval. Asi by mi řádně zamíchal milostným životem. Tak nějak mám pro něj pořád slabost."
- "On je tvůj kryptonit."


"Don't resent me and when you're feelin' empty,
keep me in your memory,
leave out all the rest.

Forgetting
all the hurt inside you've learned to hide so well.
Pretending
someone else can come and save me from myself.
I can't be who you are."



Yea, dat's rite.
Řeč není o panu Policajtovi, jak jste možná tipovali, ale o mé první lásce. Pubertální lásce, která mi vydržela několik let a já do něj byla tak šíleně zabouchlá... Držel mě za ruku, vozil mě na kole, dostala jsem od něj první pusu, ale než jsme stihli dospět, tak se odstěhoval. Z měsíce na měsíc byl na druhém konci republiky a já si tenkrát mohla vyplakat oči. Provolala jsem s ním tolik, že mi táta chtěl zrušit telefon. Bylo to těžké pro nás všechny. A tím myslím i ostatní kámoše a kámošky, které byly do něj tak nějak tajně zamilované.

Přijel jednou v létě, to mi bylo asi 15. Viděla jsem ho jedno odpoledne a pak už ne. Řekl, že zase přijede, ale už nikdy nepřijel. Změnil si číslo. Nové mi nedal. Sedm let jsem pozorovala jeho život přes fejsbuk a žila si to svoje. Před dvěma týdny jsem se probírala starými fotkami a poslala jsem mu jich pár, kde jsme ještě se starou partou. A on napsal, že tu možná za pár dní přijede s přítelkyní. "Haha. To už jsme tu měli."

Ale on vážně přijel! Mohla jsem ho obejmout a šáhnout si na něj a cítit, že už sice není jako peřinka, ale je z něj muž. Jako ze mě je už žena. Narostly mu svaly a celkově vyrostl.

On: "Máš pěkné vlasy."
Já: "Dík. To ty taky."

A když tak seděl vedle mě a povídal o sobě a své přítelkyni, přistihla jsem se, že se vznáším někde mimo sebe a kochám se jeho rty, jeho očima, jeho rukama, jeho gesty, jeho náušnicí a všechno na něm bylo perfektní. Bože. Ještě, že se odstěhoval. Byla bych do něj permanentně zabouchnutá, beztak bychom byli milenci, on by zahýbal, já bych byla nešťastná a pořád bych mu dávala nějakou naději. Oh...wait. To zní skoro jako pohádka o mně a panu policajtovi. Asi mě to mělo stihnout tak či tak...

Když už se smíříte, že toho člověka nikdy v životě neuvidíte, že odešel, protože odejít měl, vrátí se.
Nic nedržte násilím. Pokud je to zdravé, nikdy to neodejde. A pokud je to nemocné, vrátí se vám uzdravené.
Ale nechte jít všechny, všechno. :)

"I had to fall
to lose it all
but in the end
it doesn't even matter."

Možná se vrátí za rok.
Možná už nikdy.
Je to jedno, protože teď jsem šťastná.

*závěrečená melodie z In the End*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama